Společné bydlení a cestování

V červenci 2018 jsme se sestěhovali. Patrik si tím splnil svůj dětský sen, protože "vyženil" vysněného psa Steva. Sice si přál huskyho, ale i jack russell ho dokáže pěkně prohnat. A zbytek roku spolu dost cestovali. Byli jsme v Berlíně, ve Vysokých Tatrách, Barceloně, Londýně, Beskydech, Třeboni nebo Harrachově. Stále jsme pracovali ve stejné firmě, takže jsme spolu trávili 24 hodin denně. Připadalo nám tak, že jsme spolu několik dlouhých let (reálně to bylo asi 9 měsíců :D) a řekli si, že bychom se mohli rozrůst o dalšího člena rodiny. To na sebe nenechalo dlouho čekat a v lednu 2019 už se těšili na to, že se staneme rodiči.

"Dovolená snů" a průběh těhotenství

Ještě než jsme zjistili, že budeme mít miminko, jsme si koupili letenky do Thajska, kde jsme měli v plánu cestovat a užívat si. Přišlo rozhodování, jestli na konci prvního trimestru vůbec někam letět, ale nakonec nás doktor přesvědčil, že se není čeho bát. Dovolená by to byla krásná, kdyby Anetě nebylo blbě ve všech dopravních prostředcích, nechtělo se jí neustále spát a neměla pořád hlad. I přes občas trošičku dusnou atmosféru jsme si dovolenou užili a těšili se, až tu naší radostnou novinu všem po příjezdu oznámíme. Tak nějak to všechno rychle uteklo a s příchodem října přišel i termín porodu. Ale prckovi se ven nechtělo a v břiše si ještě nějakou chvilku pobyl. 

Je nás o jednoho víc

Šimon nám ukázal, že má už v břiše smysl pro humor a tak se rozhodl přijít na svět v den státního smutku 12. 10. 2019. Takže jak napsal Patrik, všichni čekali na Žofíně na rozloučení s Karlem Gottem, my čekali o pár metrů dál na příchod našeho syna. Od té doby máme pocit, že život ubíhá tryskovou rychlostí. První společné Vánoce, první lockdown, první společná dovolená v Horní Malé Úpě, dvě dovolené (a zároveň zkoušky rodinných vztahů) v obytném autě v Rakousku a na Šumavě. 

Zásnuby

Řekněme si to narovinu. Aneta už čekala (nebo tajně doufala) žádost o ruku na předchozích dovolených nebo výletech. V září nás čekala poslední plánovaná dovolená na jižní Moravě. A když den před odjezdem Patrik řekl, že si musí jet něco zařídit do centra, aniž by byl schopnej nějak smysluplně odůvodnit co, naděje stoupala. První den v Lednicko-valtickém areálu nic. Druhý den v Mikulově taky nic. Třetí den, 22. 9. 2020, jsme šli na Dívčí hrady a sotva jsme nahoře popadli dech, Patrik poklekl. Celý tři dny nosil prstýnek v balíčku kapesníků a modlil se, aby nevypadl. No a odpověď znáte.

FOTOGALERIE